Dnes jsme se na JIPce stali svědky silného okamžiku… Vcházíme do pokoje, kde leží asi destiletý klučina. Říkejme mu třeba Ondra. Vypadá to, že vůbec nevnímá – všude mu čouhají hadičky, šňůry a dráty…Později se dozvíme, že Ondra je po autonehodě a právě dnes byl odpojen od plicní ventilace a poprvé se znovu sám nadechnul…  Zdravíme se s jeho maminkou, která Ondrovi sundává sluchátka s Ondrovo oblíbenou kapelou. Snažíme se s klukem navázat kontakt přes maminku, která Ondru stále podporuje k otevření očí.

Vymýšlíme improvizovaný příběh, který se po chvíli mění v improvizovanou píseň. Všichni včetně maminky se chopíme nástrojů, vlastně všeho nač se dá bouchat a hrajeme… Po chvíli ze mě leze i text písně. Je poměrně jednoduchý – „včera jsem se pokadil“. Následují další sloky – dnes, zítra, pozítří… jsem sám sebou překvapen, co to zpívám, ale světe div se, Ondru text evidentně zaujal a otevírá oči! … Maminka je nadšená, pouští nás do Ondrova zorného pole, naznačuje, že klidně můžeme přitvrdit a běží pro sestry. Nezdráhám se a zpívám „včera jsem se pos…“. To Ondru opravdu probralo a projevil o moji zhýralou píseň zájem. Přecházím na jemnější hudební styl – cosi jako operu. Text písně je však čím dál tím víc nemravný.

Ondra se začíná usmívat, pohybovat rukama a dokonce se snaží artikulovat se mnou některá pikantní slůvka… Kapesníky utírající slzy dojetí a smíchu ze sestřiččiných a maminčiných tváří napovídají, že se tu dnes děje něco výjimečného…

Zdravotní klaun Dr. Vemeno – David Ševčík

Zdravotní klaun začal poprvé s informační kampaní na pražských ulicích. Cílem kampaně je šířit myšlenku zdravotních klaunů – Smích, který pomáhá!

Zdravotní klaun chce poskytnout veřejnosti informace o profesionálních zdravotních klaunech, kteří jsou považováni za účinnou součást léčebného procesu. A také oslovit nové potenciální dárce se žádostí o členství v Klubu přátel Zdravotního klauna. 

Zástupci organizace jsou vybavení tričkem s logem Zdravotní klaun a identifikační kartou. Neprodávají žádné předměty, ani nevybírají hotovost do kasiček, ale budou informovat veřejnost o aktivitách organizace a získávat nové příznivce.

Kateřina Kubešová, ředitelka Zdravotní klaun: „Zajistit pravidelné návštěvy dětských pacientů po celé České republice vyžaduje soustavnou péči o naše dárce, kterých si za jejich podporu velmi vážíme. Zároveň je třeba stále oslovovat a motivovat nové lidi, abychom v našich pravidelných zdravotních klauniádách mohli pokračovat i do budoucna. Proto vznikla tato komunikační kampaň, jejímž cílem je šířit myšlenku Smích, který pomáhá.“

Do projektu Cirkus paciento jsme se jako nadační fond dětské onkologie Krtek zapojili už před pár lety. Už tehdy se nám myšlenka týdenního dovádění s klauny líbila a to jsme netušili, jakých rozměrů projekt dosáhne. Cirkusové šapitó v sobě totiž skrývá mnohem víc než jen pět dní zábavy. Pro děti odléčené, které denně dochází do nemocnice a přesto je nečeká žádné nepříjemné vyšetření  ani zákrok, je to často důležitý krok k překonání strachu, který jim do té doby  nemocničního prostředÍ mohlo nahánět. Pro děti v léčbě je možnost strávit alespoň část dne s klauny obrovským přínosem. Nejednou se stalo, že se malý pacient rozjedl. Byla to totiž podmínka lékařů, aby mohl nakouknout, co báječného se děje pod tím velikým  velikým stanem, který se tyčí pod okny jeho pokoje. A další den už netrpělivě vyhlížel vozík se snídaní, protože tam venku na něj čekal točící talíř a on musí ještě hodně trénovat.

To, že se na závěr pohodového a profesionálně zvládnutého týdne  malí  „cirkusoví umělci“ předvedou ve špičkově připraveném vystoupení,  je jen třešnička na dortu, který se podařilo upéct z těch nejlepších ingrediencí: radost, odvaha, trpělivost, nadšení a úsměv.

…a jediným podávaným lékem je tu smích

Kateřina Doležalová – nadační fond Krtek Brno 

Podívejte se na krásné fotky: http://bit.ly/cirkusbrno2014

Mají na obličeji roušku a tak trochu tím připomínají bankovní lupiče. V nemocnici na onkologii děti rouška chrání. Nevidíte však jejich tvář a mimika mizí. Jsou jen oči a hlas. A tenhle tříletý drobek ani moc nemluvil a jen se díval. Oči byly trochu ustrašené a hadiček v sobě měl nastrkáno dost. Nevěděl, jestli věřit právě nám, divným doktorům. Pracoval jsem s ním sám, s kolegou jsme se dohodli, že to tak bude lepší. Byl moc malý na dva velké klauny.

A tak sedím na bobku vedle jeho postele a klukovi se představa, že je bankovním lupičem, líbí. Čekám na trochu smíchu, to je takové platidlo pro klauny. A tak nakonec, po chvíli snažení a pečlivého odečítání z očí malého pacienta, se mi podaří ho rozesmát. 

Jooooo, nakopnul jsem zlatou žílu a teď ji musím udržet! Dělám proto různé variace na situaci, která se klukovi líbí a funguje to. Hurááá, k jeho usměvavým očím se přidal zvuk smíchu. A já tomu malému „bankovnímu lupiči“ kradu jeho smích a kluka to baví.

Po chvilce jeho smíchu se mohu konečně postavit na ztuhlé nohy. Vracím se ke kolegovi zdravotnímu klaunovi, který mě z povzdálí nenápadně doprovázel na ukulele. Mrkneme na sebe. Dobrý, povedlo se! Odcházíme na další pokoj. Když se otočím, tak se ještě naposled potkám s očima toho usměvavého „bankovního lupiče“.

Zdravotní klaun Petr Liška – Prof. Dr. Archibald

Dětští pacienti na psychiatrii potřebují především pozornost. To, aby se přenesla na ně, aby „mohly zazářit“. Mají často velmi snížené sebevědomí – jsou v nevýhodné situaci, něco není „v pořádku“, nejsou „normální“, jsou „v blázinci“. Jsou z často nefunkčních a šílených rodin, některé děti prošly těžkými traumaty – násilí, psychické týrání, sexuální zneužívání, alkoholismus v rodině atd. Je mezi nimi také spousta bezprizorních dětí, se kterými si neví rady ani personál léčeben ani rodina, děcka, která by v jiných nevyspělých státech zřejmě skončila na ulici. Tyto děti se často stále dokola točí po různých odděleních v nemocnici. Už se mi nejednou stalo, že jsem dítě, které bylo na pediatrii, po pár týdnech potkala na psychiatrii. Po propuštění z nemocnice navíc rodiče ne vždy dodržují pravidelnou medikaci, a tak se děti zase vrací a celá léčba začíná znovu. A proč je o prázdninách a v době dovolených nejvíc dětí na psychiatrii? Někdy stačí tak málo – třeba počůrávání, aby tam dítě skončilo.

Evidentně je potřeba tyto děti při klauniádě zapojit, zaktivizovat a ne je nechat jen pasivně přijímat nějaké klaunské číslo. To tyhle děti tolik nezajímá. Chtějí si něco nového vyzkoušet, zablbnout si, překročit nějaké konvence, přirozeně se na chvilku odpoutat od prostředí nemocnice. Hrát si neopakovatelné hry v okamžiku teď a tady.

Každopádně je dobré se vždy na něco zeptat, projevit zájem o jejich názor, něco společně probrat, vtipně prodiskutovat, dát zkrátka takto oslabeným dětem, kdy trpí především jejich duše, najevo respekt a to, že jsme ve výsledku všichni „na stejné lodi lidství“.

sestra Květa Jistá alias zdravotní klaunka Irena Faithová