Archiv autora: Zdravotní klaun

Loď lidství

DSC_0021

Dětští pacienti na psychiatrii potřebují především pozornost. To, aby se přenesla na ně, aby „mohly zazářit“. Mají často velmi snížené sebevědomí – jsou v nevýhodné situaci, něco není „v pořádku“, nejsou „normální“, jsou „v blázinci“. Jsou z často nefunkčních a šílených rodin, některé děti prošly těžkými traumaty – násilí, psychické týrání, sexuální zneužívání, alkoholismus v rodině atd. Je mezi nimi také spousta bezprizorních dětí, se kterými si neví rady ani personál léčeben ani rodina, děcka, která by v jiných nevyspělých státech zřejmě skončila na ulici. Tyto děti se často stále dokola točí po různých odděleních v nemocnici. Už se mi nejednou stalo, že jsem dítě, které bylo na pediatrii, po pár týdnech potkala na psychiatrii. Po propuštění z nemocnice navíc rodiče ne vždy dodržují pravidelnou medikaci, a tak se děti zase vrací a celá léčba začíná znovu. A proč je o prázdninách a v době dovolených nejvíc dětí na psychiatrii? Někdy stačí tak málo – třeba počůrávání, aby tam dítě skončilo.

Evidentně je potřeba tyto děti při klauniádě zapojit, zaktivizovat a ne je nechat jen pasivně přijímat nějaké klaunské číslo. To tyhle děti tolik nezajímá. Chtějí si něco nového vyzkoušet, zablbnout si, překročit nějaké konvence, přirozeně se na chvilku odpoutat od prostředí nemocnice. Hrát si neopakovatelné hry v okamžiku teď a tady.

Každopádně je dobré se vždy na něco zeptat, projevit zájem o jejich názor, něco společně probrat, vtipně prodiskutovat, dát zkrátka takto oslabeným dětem, kdy trpí především jejich duše, najevo respekt a to, že jsme ve výsledku všichni „na stejné lodi lidství“.

sestra Květa Jistá alias zdravotní klaunka Irena Faithová

Nejdřív rozcvička a pak blivajz!

verčauku

Na oddělení větších dětí v pardubické nemocnici je hodně rušno. Personál připravuje malé pacienty na operace, odváží je na sál a zpátky, chystají se léky a do toho všeho přichází klaunská sestra Obroučková se sestrou Blážou Kotrlou na pokoj za Martinkou a začínají klauniádu na pokoji ranní rozcvičkou.

„No tak, Kotrlá, začni už cvičit, to je nejlepší příprava na operaci,“ rozkazuje své kolegyni Obroučková. Kotrlá, vypni tu televizi, a ty mamko, nech ten ovladač,“ rozkazuje Obroučková i mamince malé Martinky. „Cvičíme – tři čtyři! Jauvajs!“ Obroučková, omotaná Blážinýma rukama i kabelkou, bezmocně koulí očima a nemůže se hýbat. Martinka se uchechtává nešikovnosti a potrhlostí obou klaunek i své mamky.

Do pokoje nakukuje i zdravotní sestřička s hrníčkem v ruce a lapená legrační podívanou přisedá vedle maminky na kraj postele. „Marti, teď se napij čaje, vůbec jsi dneska nepila,“ rozpomíná se opravdická sestřička na svůj úkol. „Nechci,“ razantně odmítá MartinkaJéé, tak já si dám“, chytá se své příležitosti praštěná sestra Bláža Kotrlá a neobratně se sápe po hrníčku. Jenže pozdě, Martinka ho jedním lokem vyprázdní a vítězoslavně pokukuje po klaunských sestrách. 

A teď ještě tohle – a až do dna,“ nabízí zdravotní sestřička holčině další hrníček s podezřelou tekutinou – premedikací. Martinka se kroutí, takový „blivajz“ prý nechce. Ale jsou tu zdravotní klaunky Kotrlá s Obroučkovou a to by nebylo, aby se to nepilo! Kotrlá vytahuje z kapsy svoji lahev s vodou a povzbudí Martinku: „Hele, já mám taky blivajz, dáme si závod,“ a snaží se s funěním vyprázdnit svoji lahev. Martinku to evidentně povzbudí a s přehledem premedikaci vypije. „Fuj, to byl blivajz,“ lehá si slečna s uspokojením do postýlky a pozoruje marně se pachtící Kotrlou, která ještě dopíjí svoji vodu. Oboručková hraje vítězné fanfáry na ukulele pro Martinku a Kotrlá si s ní plácne na vítězství. Slečně se podařilo s pomocí obou sester premedikaci vypít a je dnes hrdinkou. A zdravotní klaunky s radostí pokračují za dalším pacientem. Tady byla mise splněna!

Pomozte zdravotním klaunům přinést další radost dětským pacientům. Děkujeme!

Přivolejme s jarem i naději!

amelie Na onkologických ambulancích a lůžkových odděleních není naděje nikdy dost. Naděje na uzdravení, naděje na zdravější zítřejší den, naděje na znovuobjevování radosti. Zdravotní klauni se pravidelně setkávají také s dospělými onkologickými pacienty a znají tíživé ticho těchto míst. Zdravotní klauni se proto rozhodli, že jako dobrovolníci podpoří projekt Tulipánový měsíc, který vyhlásila organizace Amelie starající se o psychosociální pomoc onkologických pacientů. Březen se tak stal obdobím, kdy jaro v podobě klaunů s tulipány vstoupilo na tyto oddělení: VFN v Praze 2 – Onkologická klinika ambulance VFN v Praze 2, Karlovo náměstí – I. interní klinika, hematoonkologická ambulance VFN v Praze 2, U nemocnice 2 – Onkologická klinika, lůžkové oddělení Nemocnice Na Bulovce – Onkologická klinika, lůžkové oddělení  Více informací o projektu

Trošku divná paní

klauni007jpg

…na konci klauniády v nemocnici v Příbrami jsme tentokrát zašli chodbou do prostoru recepce a bufetu, kde se obvykle zdržuje víc lidí, abychom je na závěr návštěvy ještě potěšili. Když jsme byli v nejlepším, přišla za námi už na první pohled trošku divná paní. Prohlédla si nás, pochválila, jak nám to sluší. Já jsem se představila jako vrchní sestra Gizela Kyselá a poté ještě doktora Vitamína.

Paní nám začala vyprávět, jak má těžký život, zdravíčko jí moc neslouží a hlavně, důchod je moc malý. Začínali jsme tušit, o co jí jde. A opravdu. Za chvilku se zeptala, jestli bychom jí nemohli něco dát. Já jsem se vzpamatovala jako první a odpověděla, že jí samozřejmě pomůžeme. Poprosila jsem doktora Vitamína o židli a v prostoru před recepcí jsem vytvořila improvizovanou ordinaci. Paní jsem vyzvala, aby se posadila. Udělala to. Potom jsem ji poprosila, aby zavřela oči a naprosto se uvolnila. To už okolo postávalo pár lidí a situaci sledovali. Paní zavřela oči. Vytáhla jsem z kabelky červený klaunský molitanový nos a se slovy: „Pozor, teď to bude příjemné!“ jsem paní opatrně začala masírovat. Nejdřív ruce, potom krk a obličej. Paní se začala proměňovat. Z původně ztrápené tváře vymizel neklid a vrásky a objevil se blažený úsměv. K tomu všemu hrál doktor Vitamín tiše příjemnou hudbu na ukulele. „Je vám to příjemné?“ zeptala jsem se. Paní přikývla. „Tak teď Vám něco dám.“ Opatrně jsem paní nasadila červenou molitanovou masážní kuličku na nos. Paní se usmála a otevřela oči. Pomalu vstala, do svých rukou si vzala moje ruce a řekla: „Já vám děkuji, moc jste mi pomohli“. Odcházela. Odcházela s úsměvem na tváři. S nasazeným červeným nosem. Okolo se usmívali i lidé, kteří se předtím neusmívali. Recepční zavřela doteď otevřená ústa a řekla nám: „ No teda! Tuto paní tady známe. Chodí sem, žebrá a stěžuje si na život. Ale takhle jsme ji ještě neviděli. Jste úžasní!“ Odjížděli jsme z Příbrami a oba jsme měli úsměv na tváři.

Zdravotní klaunka sestra Gizela Kiselá – Mirka Zezulová 

Kde se tu vzala ta myš?

křeček

Od sestřiček víme, že na pokoji č. 5 leží maminka s malou Klárkou, která je čerstvě po operaci, ale už bude možná probuzena po narkóze. Zkoušíme tedy nesměle zaklepat a strkáme do pootevřených dveří zatím pouze hlavy. Vidíme trochu ustaraný pohled maminky a z pod deky koukající, pár uplakaných očí. Šeptneme: „Můžeme dál?“  Maminka s náznakem úsměvu opatrně přikývne, ale ještě se pro jistotu podívá na svou dcerku. Ta je apatická a je jí to asi jedno.

Vklouzneme tedy potichu dovnitř a stále ještě polohlasem, jako by se tam spalo a doktor Krkavec nenápadně ukáže malou myšku v ruce, která se dostala do nemocničního pokoje. Děvče chvilku neví, zda plakat nebo se tvářit nepřístupně. Bílé pláště a zážitek z operace je nakonec silnější a začne plakat. Ochrání ji mámina náruč. My to ovšem nevzdáváme a pokračujeme ve hře s myškou, která vypadá jako živá a budí holčičky pozornost. Maminka se začíná smát, a to povzbudí i dceru, aby si na myš sáhla. Ta začne sledovat dění kolem sebe a evidentně ji začne bavit i nešikovnost klaunů, kteří si nevědí s myší v nemocnici rady. Přichází nejdříve úsměv a vlhké oči od pláče se pomalu rozjasňují. Když Klárka vidí, co dokáže plyšová myška v Krkavcově ruce, tak přichází nefalšovaný smích. Maminka postaví dceru na nohy a ta už začíná spolupracovat.

Po slzách a myšlenkách na bolest, se slehla zem. Klárka za námi nakonec běhá i do ostatních pokojů. Maminka vydechla: to je asi zázrak!  Do vašeho příchodu jen plakala a stěžovala si na bolest. Nikdy jsem netušila, že to může tak rychle zmizet. Moc vám děkuji. My ale víme, v čem ten zázrak tkví. Teď se usmíváme zase my, děkujeme a mizíme za jinými pacienty.

Zdravotní klaun doktor Cecil Krkavec – František Nedbal

Tahanice, která skončila nefalšovanou srandou!

IMG_3598

Předávat koše plné humoru jsem byla poprvé. A byla jsem plná očekávání a těšení. Měla jsem velkou chuť seznámit dospělé pacienty se svojí klaunskou postavou Sladěnou a jejích kolegyní sestrou Klistýrou Pestrou. Obě jsme plné nadšení a chuti vyrazily na onkologickou ambulanci v Motole roznést dárky – koše plné humoru dospělým.

Pacienti byli tentokrát hlavně muži. Toho jsme využily. Bavili je tahanice, která z nás je krásnější, bavila je neschopnost vrchní sestry Sladěny, která stále opakovala, že nesnáší humor, bavila je laskavost a radost sestry Pestré, která nabízela humorné knihy ukryté v koších. Ty pak končily u pacientů, kteří si o svém humoru začali spolu i s klaunkami povídat.

Byla to klauniáda pro dospělého diváka a byla plná pozitivní energie, kterou by asi nikdo na onkologické ambulanci nečekal. Do klauniády se, jako vždy, zapojil i personál, lékařky i sestřičky dostali také potřebnou dávku humoru. Myslím, že pozitivní přijetí nebylo způsobeno jen dárky, které jsme nesly, ale hlavně možností si s jinými, potrhlými sestrami, zavtipkovat a užít si nefalšovanou srandu.

Díky, já si to taky moc užila!

Jana Machalíková – sestra Sladěna

3 628 návštěv za rok 2013!

DSC10064 Rok 2013 přinesl další rozvoj a hlubší integraci Zdravotního klauna do zdravotnického systému. Mnoha nemocným dětem ulehčili zdravotní klauni pobyt v nemocnicích, mnohé se setkaly se zdravotním klaunem opakovaně. Prohlédněte si naši Závěrečnou zprávu za rok 2013, ve kterém vám přinášíme vhled do všech našich aktivit v číslech i obrazech.
  • Celkový počet zdravotních klauniád v roce 2013 překročil počet 3 600, tzn. více než 10 klauniád denně!
  • Týdenní program Cirkus Paciento dokočoval 9 x za dětmi do nemocnic a do dětských léčeben.
  • Senioři si mohli užít celkem 308 pozitivně laděných návštěv, mimo to také kavárny a plesy se zdravotními klauny.
  • Celkem 7x si klauni zabalili přezůvky a vyrazili za dětmi v paliativní péči s programem Přezůvky máme!
  • Kutálka rozehrála celkem 18 představení a otevřela radostnou hudbou a tancem srdce handicapovaným dětem.
  • Zdravotní klauni a záchranáři 20x zaučili malé školáky v první pomoci dětem v programu Malý záchranář.
  • Nezapomínalo se také na dospělé. Celkem 620 košů plných humoru rozdali zdravotní klauni vážně nemocným dospělým pacientům.
Věříme, že zdravotní klauni budou moci i v tomto roce pokračovat v rozdávání úsměvů a dobré nálady. A to především s vaší pravidelnou pomocí, která je tak důležitá!

NOS! – Na operační sál!

DSC_0248 „Dobrý den, já jsem doktor Motyka a dnes si budeme celé dopoledne hrát. Cože? Že čekáte na operaci, tak o to líp, to stihneme ještě sestavit kapelu a před operačním sálem sestřičkám zahrajeme nějaký šlágr.“ V roce 2014 chtějí zdravotní klauni naplno rozjet pilotní projekt NOS! – Na operační sál! První zkušební krůčky začaly již na podzim 2013 na chirurgickém oddělení FN Ostrava a FN Motol. Před operací jsou děti hladové a mají žízeň, maminky jsou většinou velmi nervózní. V těchto chvílích se rodičům nedaří vytvářet aktivity, které by děti zabavily. Na všechny doléhá tíživost situace a posláním zdravotního klauna je vnést pozitivní energii a odreagování do těchto stresových okamžiků. Během celého dopoledne, kdy se zdravotní klaun pohybuje mezi pokoji, rozehrává s dětmi a rodiči růžné situace a hry, které děti zklidní, pobaví a připraví je na operaci v dobré náladě. Rodiče jsou spokojenější a nervozita polevuje. Také zdravotní personál hodnotí pozitivní změnu v atmosféře na oddělení. Dopis o maminky: “Před 14 dny jsem byla v Motole s 5 letou dcerou na operaci tříselné kýly. A narazily jsme tam na “paní klaunovou” – Norku Koblihovou. Chci vám poděkovat, za tento projekt, který v nemocnici máte. Paní Norka je tak úžasná a vtipná a velice příjemně nám pomohla strávit čas před operací. Z paní Norky jsme byly obě tak moc nadšené, že dokonce dcerka se chtěla po propuštění z nemocnice další den vrátit a zase si tam hrát. Paní Norce patří velký dík. Byla a je výborná,  i když ona sama mi říkala, že se nejmenuje Výborná, ale Koblihová :-) S pozdravem -  Edita Lachmanová, maminka Věříme, že projekt NOS v letošním roce pomůže i mnoha dalším dětem zvládat celou předoperační přípravu.

Kdo zůstává přes Vánoce v nemocnici?

_DSC0008 “Paní, pohlaďte mě ještě, to se mi moc líbí!. Takhle mě hladila jedna kamarádka na táboře.”  Čekali jsme, že řekne maminka, ale asi tam bylo prázdné místo. Byl to slepý, asi dvanáctiletý kluk, kterého Tereza pohladila po hlavě. Ani jsme si neuvědomili, co pro něj to pohlazení může znamenat. Radost? Oba jsme se na sebe podívali se stejnou myšlenkou: “Jak budeme pro toho slepého kluka, zavřeného na psychiatrii klaunovat?” Kluk byl ale velice bezprostřední. “Podívejte, mám tu opici a polštář. Tady někde byl, podejte mi ho.” Podáváme polštář a on ho pouští na zem. Na polštáři je knoflík, který při pádu cvakne o podlahu – slyšíte to – nahmatá polštář a znovu ho pouští na zem. A směje se tomu. Je nám jasné, že tohle cvakání ho baví a využijeme toho. Tenhle kluk si vytvořil svůj svět, svět zvuků, ve kterém jsme jeho hosty. A tohle je živná půda pro hudebnici Terezu neboli doktorku Krasomilu Nesmírnou.  Kluk poslouchá její písničky, stále se na něco ptá.  Občas naši zvukovou klauniádu přeruší jeho prosba: Pohlaďte mě prosím… Když odcházíme, nechávám mu jednu plyšovou hračku. Kluk se mě několikrát ptá, čí je ta hračka. Já ho musím několikrát utvrdit, že je opravdu už jeho. Ještě, než odejdeme, tak opakuje stejná slova: Pohlaďte mě prosím. Bylo to to nejjednodušší, co jsme mohli pro jeho radost udělat, ale zároveň ten nejsilnější okamžik celého odpoledne.  Petr Liška – Profesor Doktor Archibald Přineste radost dětem, které zůstávají přes Vánoce v nemocnici. Podpořte zdravotní klauniády, které pokračují i během vánočních svátků. DĚKUJEME!

Husí kůže, která nepoleví…

tmaváústí

Na ARU leží už přes dva měsíce pětiletá Máša, kvadruplegik (kompletní ochrnutí celého těla, pouze hlava aktivní, ale bez hlasu). Dle sestřiček je hodně smutná a plačtivá. Velmi těžce se srovnává se svým stavem po autonehodě, který se už nezlepší, do konce života bude upoutána na vozík. Před klauniádou jsme od sestřiček upozornění, že bude Máša asi unavená, je po návštěvě rodiny, ale prý to máme zkusit. Při příchodu na její pokoj se na nás Máša sice zvědavě dívá, ale ani náznak radosti, když jejímu krtečkovi nasazujeme klaunský červený nos.

Pak se ale stane něco neočekávaného. Doktor Hustoles vytvoří extrémně velkou bublinu, kterou si foukáním přepinkáváme přes Mášinu postel. Odměnou je nám OBROVSKÝ ÚSMĚV! Cítím husí kůži, která nepoleví do konce návštěvy na tomto pokoji. Pak následuje píseň z džungle (na posteli je ještě plyšový tygřík). Máša se NESKUTEČNĚ intenzivně směje a otáčí se na sestřičku s pohledem říkajíc: “Vidíš tu parádu taky?“ Zažíváme absolutní lidské a klaunské štěstí! Loučíme se. Sestřička mezi dveřmi skoro pláče dojetím. Když se za námi zaklapnou dveře pokoje, bulím jako blázen.

Zdravotní klaunka Marcela Máchová – „sestra Tučková“

Pomozte zdravotním klaunům přinášet úsměvy dětem, které to potřebují!http://www.zdravotniklaun.cz/chci-pomahat/