
Dnes jsme se na JIPce stali svědky silného okamžiku… Vcházíme do pokoje, kde leží asi destiletý klučina. Říkejme mu třeba Ondra. Vypadá to, že vůbec nevnímá – všude mu čouhají hadičky, šňůry a dráty…Později se dozvíme, že Ondra je po autonehodě a právě dnes byl odpojen od plicní ventilace a poprvé se znovu sám nadechnul… Zdravíme se s jeho maminkou, která Ondrovi sundává sluchátka s Ondrovo oblíbenou kapelou. Snažíme se s klukem navázat kontakt přes maminku, která Ondru stále podporuje k otevření očí.
Vymýšlíme improvizovaný příběh, který se po chvíli mění v improvizovanou píseň. Všichni včetně maminky se chopíme nástrojů, vlastně všeho nač se dá bouchat a hrajeme… Po chvíli ze mě leze i text písně. Je poměrně jednoduchý – „včera jsem se pokadil“. Následují další sloky – dnes, zítra, pozítří… jsem sám sebou překvapen, co to zpívám, ale světe div se, Ondru text evidentně zaujal a otevírá oči! … Maminka je nadšená, pouští nás do Ondrova zorného pole, naznačuje, že klidně můžeme přitvrdit a běží pro sestry. Nezdráhám se a zpívám „včera jsem se pos…“. To Ondru opravdu probralo a projevil o moji zhýralou píseň zájem. Přecházím na jemnější hudební styl – cosi jako operu. Text písně je však čím dál tím víc nemravný.
Ondra se začíná usmívat, pohybovat rukama a dokonce se snaží artikulovat se mnou některá pikantní slůvka… Kapesníky utírající slzy dojetí a smíchu ze sestřiččiných a maminčiných tváří napovídají, že se tu dnes děje něco výjimečného…
Zdravotní klaun Dr. Vemeno – David Ševčík