Pokračování rozhovoru s Ondrou Klíčem

Jaká je tvoje osobní definice klauna?

Můžu zeširoka? Klaun je podle mě stav, nevnímám to úplně jako postavu. Je to vztah, do kterého se člověk dostane, a v tom stavu je schopen vidět v jakékoliv věci nebo v jakékoliv situaci nějaká okna nebo prostor, jak v té situaci ukázat na její směšnost a komičnost. Tak to je pro mě klaun: člověk nebo bytost nebo stav, do kterého se dostaneš, abys viděl věc z více úhlů a dokázal poukázat na její komičnost nebo někdy možná i hloubku. Na hloubku věci, na hloubku situace.

Nejsou potom zbytečné ty vnější atributy?

Kostým a takhle? Myslím si, že kostým pomáhá upozornit na to, že bude něco jinak, že se bude pracovat klaunsky. Kostým je podle mě vstupenka, uzavření smlouvy s publikem a divákem, že teď se bude hrát a bude se existovat takhle, klaunsky. A zároveň samozřejmě někdy kostým může být vtipný, může pomoct. Kostým je maska, takže to je myslím uzavření smlouvy. Takže je to vlastně takové upřesnění…Upřesnění žánru, možná… Upřesnění žánru, v jakém se potkáme.

Jaký je rozdíl mezi klaunem a komikem?

Myslím si, že klaun a komik mají spoustu průsečíků. Když se bavíme o stand-up komikovi, tak ten podle mě taky existuje v nějakém přítomném čase, je tady a teď, taky vnímá publikum, reaguje na ně. Klaun a komik se hodně prolínají. Pak může být filmový komik, který má věci hodně nazkoušené, ale klauni také zkoušejí věci. Nedokážu úplně popsat rozdíl mezi klaunem a komikem…

Jaká je cesta jednotlivce k jeho klaunovi? Jak se klaun v člověku narodí? Jak člověk zjistí, že má přístup tady k tomu stavu?

Myslím si, že pro klid člověka, který chce dělat klauna, je dobré si uvědomit, že to je proces dlouhodobý. Že to může trvat několik let, než zažije klid v klaunování. Pak pociťuješ klid a máš pocit, že máš tolik záchytných bodů, že už nemusíš trpět trémou, nebo nemusíš trpět pochybnostmi. Možností, jak tu cestu začít, je několik. Jedna je od vnějších věcí. To jsme i na workshopech zažívali, že si najdeš pár vnějších znaků – od řeči, od chůze, možná i od kostýmu, které ti pomáhají k tomu, že se začneš cítit dobře. Mně třeba hodně pomáhala změna řeči. Že jsem si udělal předkus nebo šišlání, a to mně rozlilo po těle pocit klaunství. Pak od té vnější věci jdeš hloub a hloub a ten stav se ti navozuje snáz. Takže jedna cesta může být od vnějších atributů přes tělo dovnitř. Pak také sledování svých vlastních nedostatků nebo nedokonalostí, a jejich zveličování a užívání si jich. Že máš radost, že pro tu klaunskou práci máš dostatek nedostatků, abys měl dostatek problémů, které musíš řešit. Abys měl dostatek věcí, které můžeš zveličit a užít si je v klaunské postavě.

Jaké jsou tvoje osobní nedostatky, jejichž dostatek si užíváš?

I když to tak nevypadá, myslím, že jsem trochu puntičkář v tom smyslu, že chci mít věci brzy hotové. Když se začne něco dělat, tak už chci rychle vidět výsledek, aby to bylo hotové. Což se samozřejmě nedaří, protože je hodně překážek. A to mě rozčiluje, takže můžu ukazovat netrpělivost. Ta netrpělivost přináší úskalí a můžu si s ní hrát. Pak třeba když mám klauna jako šéfa, takzvanou jedničku, tak je tam jakási panovačnost a touha mít věci pod kontrolou. A když jsem dvojka, když jsem ten hloupý klaun, ten august, tak mám opravdu dlouhý čas, než věci pochopím. Něco se třeba řekne a mně trvá dlouho, než mi všechny neurony spojí, o co v té situaci jde. A pak mám jakousi vášeň pro anarchii pod dohledem, pro vzpouru – taková ta touha bouřit se proti autoritě. Ale zároveň, když ta autorita houkne, se schoulit do koutku, dál nebojovat a počkat si zase, až je prostor. Možná je to anarchie, která směřuje k nějaké provokaci, že vlastně rád provokuješ nadřízené, ale zároveň je potřebuješ, aby ses nedostal moc daleko, abys něco nerozbil nebo si neublížil.

Když mluvíš o těch zpomalených spojeních mezi neurony, tak jak si inteligentní člověk vybuduje v hlavě takové retardéry, aby mu to v tvůrčím světě zapalovalo pomaleji? Je na to nějaká technika, nebo je to zase ten stav, který ti radí?

Když přemýšlím o své jedničce, tak je to mnohem ohnivější člověk, vztahovačnější, a je takový, řekl bych, bystřejší, ale zase má tendenci jít proti zdi. Takže je rychlý, jde proti té zdi… Nejdřív věc vymyslí, udělá, a pak o ní teprve přemýšlí. Zatímco ta moje hloupější část, ta dvojka, ta sama od sebe na věci hledí. Takže moje technika je možná hledět, pozorovat a poslouchat – třeba se jenom dívám a poslouchám, co můj kolega nebo můj šéf říká. A když to poslouchám, tak se mi to rozdělí na součástky, které pak nejsem schopen dát dohromady.

Zmínil jsi problém jako pojem. Jaký je tvůj vztah k problému v civilním a v klaunském životě?

V civilním životě mě strašně štvou. Možná jsem to zdědil po své babičce, která mi vždycky vypráví příběh, že bylo na statku strašně moc práce, takže aby tam mohla pracovat, potřebovala, aby věci odsýpaly, aby všechno bylo hotové. Měla tedy rozplánovaných deset věcí na den a ty potřebovala stihnout. Ve chvíli, kdy se zlomila motyka, nebo kdy byla tupá pila, nebo kdy se šprajcla kráva ve vchodě, tak ji to strašně vytáčelo. Tuhle vlastnost jsem zdědil i po svém tátovi, to je prvorozený syn, a takhle s babičkou spolupracovali. Ve chvíli, kdy narazíš na problém v životě, začneš být netrpělivý a už ho chceš ho mít za sebou bez řešení. Takže ho nechceš řešit, ale chceš ho zahodit. Tím, jak ho chceš zahodit, tak spískáš nějakou věc, něco rozbiješ… Mně se to skutečně v životě děje – jak chci problémy řešit rychle, tak kupím další a další, až se to nabalí tak, že buď vybuchnu, nebo to musím začít rozmotávat. Zatímco v klaunovi si někdy říkám, jestli těch problémů není málo. Ale pak, protože jako klaun ty problémy vítám, se vždycky uklidním tím, že když budu věci jenom pozorovat, tak se vždycky najde něco, co může být problém. Tam zase mám detektivní touhu problém najít a poznat a dávám si na ně čas.

Objevíš někdy v civilním životě problém, který tě rozčílí, a zároveň si řekneš …to by se mi hodilo do klauna?

To je pro mě úlevné. Od té doby, co klauna dělám, tak si vždycky, když narazím na problém, říkám: Hele, nehodilo by se tohle do divadla? Nehodilo by se to do klaunování? Takže v civilním životě mě to tankuje, ale zároveň je to sběr věcí, které se dají využít na divadle. To se mně stává hodně často, že si říkám: Ty jo, tohle bych chtěl mít v představení. Tohle je fakt natolik komplikovaný, že bych chtěl, aby se to někde zahrálo. A nemusel bych to vymýšlet, protože to přišlo samo.

Takže klaunská představení jsou vlastně takové autobiografie klaunských okamžiků našich životů?

Myslím si, že jo. My s Míšou Chovancem (Ondřejův zdravotně klaunský a divadelní kolega, pozn. red.) máme takovou teorii: jsou lidé, kteří umí využívat postavu klauna, aby byli vtipní, a pak jsou lidé, kteří žijí klaunský život, což znamená, že ať chceš nebo nechceš, tak se ti lidi smějou. My si s Míšou vždycky říkáme, jestli zrovna jsme mezi těmi, kteří žijí klaunský život, a ať chtějí nebo nechtějí, jsou vtipní, anebo jestli to děláme vědomě.

Musí to být těžké pro člověka, který žije klaunský život, začít vědomě působit na lidi jako klaun.

Možná se to dokonce navzájem vylučuje. Což spíš naznačuje, že jste těmi, kteří nežijí klaunský život. Myslím, že my mezi tím opravdu pendlujeme. Fakt se nám pořád stává, že se dostáváme do situací, opakovaně, kdy jsme směšní ve svém normálním životě.

Protože se tomu nebráníte zuby nehty, ne? Normální člověk se tomu brání.

Je to přesně tak, že než jsem začal dělat klauna, tak jsem ty situace zadržoval, vyhýbal se jim, nebo jsem je minimálně chtěl zastřít, abych nebyl třeba trapný v normálním životě. Ale teď jako kdybych testoval realitu, a někdy to fakt popustím. A opravdu se mi stává, že v životě je civilní situace, v které začnu být trapný, a já se dostanu do stavu klauna, začnu ji využívat a začnu být klaun i v civilním životě. Ale někdy mi to pomáhá, jako bych upustil ventil…

Smějí se lidi s klaunem, nebo klaunovi?

My teď s Michalem děláme s Bolkem Polívkou (představení Šašek a syn mělo premiéru 25.2.2017, pozn. red.). On má žánr komedie a klaunství za těch skoro padesát let dokonale zmáklý a přesně to dávkuje tak, aby se někdy smáli jemu, a pak aby se smáli s ním. A přesně to jsem pozoroval, když jsem se na něj díval – kdy on sdělí divákům, že se taky baví, nebo že ho to samotného překvapilo, co vymyslel za fór, a že se takzvaně odprdne. Ale já mám pocit, že on to dělá úplně vědomě. Že teď je potřeba se odprdnout a ukázat: Hele, tohle opravdu pobavilo i mě, takže se smějeme spolu. I v nemocnici to dost často používám, že si mezi tím taky překlikávám – teď jsem klaun, jenom v postavě, a opravdu dělám tu věc s takovou vážností, že jsem komický jako klaun, takže předstírám nebo hraju nebo existuju, a i když ta věc je komická, tak ji dělám s naprostou vážností. Ale někdy mám fakt pocit, že teď je lepší vystoupit a přiznat: Hele, já jsem Ondra Klíč, který tady hraje Břéťu. Pojďme se podívat spolu, co ta postava dělá, a zasmějme se tomu spolu. Tohle je asi jedna z velkých výsad klauna, že může z toho stavu vystoupit, že ho má skutečně pod kontrolou. Nechci, aby ten rozhovor byl o Bolkovi Polívkovi, je to především o Břéťovi Křečkovi, ale když jsme zkoušeli, bylo vidět, že on má ten žánr komedie nebo klaunského představení… (vyrušení kávou) …a on nám pořád říkal, že se nemáme bát… fakt jsem to trošku zapomněl, co jsem chtěl říct, ale bylo to něco o tom, že on to má tak vědomě pod kontrolou, nebo měl, že… že… i když se ta věc… no… jak jsem to chtěl říct… nevím už. Já jsem úplně viděl takovou myšlenku, a ten příměr, to, co nám říkal, jak nás vedl, a jak vedl celé to zkoušení…

A on to režíroval?

Zevnitř. On to vlastně neviděl nikdy zvenku.

To znamená, že tam byl ještě někdo, kdo to režíroval „zvenku“?

Ne. Což je zajímavý. A těžký.

Pro něj, nebo pro vás?

Pro všechny. Ale ne z toho, že by neviděl… kdyby se nesvítilo a nebyly v tom představení technické věci, tak si myslím, že jeho představivost a zkušenost je taková, že by prostě věděl, co funguje a co ne. Ale tím, že jsou technické věci a světla a tak, tak je to těžké. Takže to někdy naráželo na tyto technické věci.

Naučili jste se od Polívky něco jiného, než se učíme my u Zdravotních klaunů? Něco, co vás překvapilo, že je to kvalitativně nebo řemeslně někde jinde?

Já jsem poprvé hrál s člověkem tak starým, za kterým je padesát let divadelní zkušenosti, klaunské divadelní zkušenosti, a tak je pro mě fascinující, jak on dokáže každý okamžik na jevišti naplnit. I věc, která je upovídaná, ukecaná, která je v podstatě stand-upová a je uprostřed toho představení a asi to v rámci celku i trošku zpomaluje… Je to vyprávění, rozumíš, on má patnáct minut vyprávění na jevišti… Kdybych psal scénář, tak bych si nikdy nedovolil napsat tolik epiky do divadla, a on to člověče fakt uhraje. Takže taková ta suverenita a nepochybování o svém žánru, že jsem v něm dobrý, že houtáhnu a vím proč, tak to je asi jedna věc. Další věc je důvěra v komický žánr a přístup. On řekne: Hele, je to komedie, a ne vždycky všechno se povede, někdy vyjde tenhle fór, někdy vyjde tenhle fór, ale očekávat, že nám vyjde všecko, to bychom chtěli moc. Ale hlavní je myslím vidět člověka, který opravdu naplní každý okamžik. Když s Michalem zkoušíme nějaké klaunské skeče, tak vidím, jak je těžké to nazkoušet, pak ještě předstírat, že jsi na jevišti autentický, a ještě improvizovat. A další věc je toto permanentní hraní si s vystupováním z role, odkrývání střev divadla, a zase se vracení do klaunské postavy. Takže on existuje na jevišti ve dvou, nebo ve třech rovinách.

Která je ta třetí?

První je jeho klaunská postava, šašek. Druhá je jakože civil, řekl bych bavič a možná komik, ano. Klaun, za tím klaunem je komik, který odkrývá karty a je v takové té bodré náladě baviče, a pak je samotný Bolek, který možná nějakým způsobem vybírá dávkování té věci, má o všem přehled a baví se tím. Nevím, jestli jsem odpověděl na původní otázku, ale prakticky jsem se naučil, že když stojím na jevišti, tak se otáčím za tou rukou, která umožní kratší vzdálenost, nebo že si bereš věci tou rukou, která je dál od diváka (smích). Já vím, že to tak je, ale mně přišlo směšný, že nás na to vždycky znova musí upozorňovat.

Co pro klauna znamená jeho maska – nos? Je potřeba?

To jsem rád, že se na to ptáš, protože to teď zrovna řešíme. Když to vezmu trošku s odbočkou, tak jsem se vlastně přes klaunství, přes Zdravotního klauna, dostal k tomu, že začínáme dělat klaunství jako divadlo. Tak, jak vy hrajete jako Squadra Sua, tak my máme s Míšou (představení, pozn. red.) Sokoly. A teď jsme dospěli do fáze, kdy pořád zvažujeme, jestli ty Sokoly budeme hrát bez nosu. A pro klauna, a pro Zdravotního klauna… pro nás klauny je ten nos spouštěč. Fakt je to božská maska, která, když ji cítím, jak se mi zařezává do nosu, tak ovlivňuje celé moje tělo. Takže si myslím, že na to určitě existuje nějaká herecká teorie kostýmu nebo něčeho, že to, co tě fyzicky někam tlačí, tak ti to spouští ten stav, tu roli. A ve chvíli, kdy odložím nos, tak co bude to, co někam tlačí? Jestli už to bude tak silná představa, silná koncentrace, že si člověk dokáže rozlít po těle ten pocit klaunství, které tě vlastně zaplaví celého, protože když tě to nezaplaví celého, tak vypadáváš do civilu, do pochyb, do organizátora zábavy. Takže nos je pomocník na cestě do toho stavu… pro mě… pro klauna.

A v tom představení s Bolkem Polívkou máte nosy?

Nemáme.

A limituje tě to nějak?

Ano, jsme limitovaní. Třeba já tam mám postavu, která se nejvíc blíží mojí dvojce (august, většinou „hloupější“, hierarchicky níže postavený klaun, pozn. red.). V tom krátkém čase, který jsme zkoušeli, během toho měsíce a půl, bylo pro mě obtížné najít další klaunskou postavu, nějakou třetí. To je opravdu málo času. A myslím, že i Bolek, když hraje klaunské věci, tak je to vlastně tatáž postava v nějakých drobných úpravách. Takže jsem spíš skočil do svojí dvojky. Místo nosu máme líčení a já mám, protože jsem takový tlustší, takové vycpávky do tváří. A oni mě opravdu do těch tváří tlačí. Takže jsem ještě nedozrál do toho „bez nosu“, pořád potřebuju, aby mě někde něco tlačilo. Ale tlačí to už zevnitř, takže jsem dál (smích).

Musím se zeptat na Michala Chovance neboli Čeňka Žouželíka, což je tvůj kolega zdravotně klaunský i divadelně klaunský. Jaká je s ním spolupráce v obou těchto oblastech?

Když jsem věděl, že se mě na to budeš ptát, tak mi došla jedna věc. Že Gary (Gary Edwards, zakladatel organizace Zdravotní klaun, pozn. red.) si možná ani neuvědomuje, co rozpoutal, co tady rozjel. Takhle na venek se může zdát, že Gary udělal úžasnou práci v tom, že rozjel Zdravotního klauna. Že rozjel nějaký systém, který se podílí na srandě v nemocnici, ale on zároveň vytvořil komunitu lidí, kteří smýšlejí podobně, mají podobný přístup k divadlu, k vystupování před lidmi, a vytvořil mezi nimi kontakty. Ve chvíli, kdy máš osmdesát šest lidí, kteří podobně smýšlejí a pravidelně se potkávají, vzniká obrovská příležitost pro další možné práce a spolupráce. A osmdesát šest lidí… těch kombinací je neuvěřitelné množství. My jsme se k sobě s Míšou dostali skrz Zdravotního klauna, i když já jsem ho znal už předtím. Nevím, jestli to byla náhoda, ale nějak jsme u sebe skončili. Nevylučuji, že by se to mohlo stát s kýmkoliv jiným ze Zdravotního klauna. Spojuje nás silná touha klaunství zkoumat vědecky. A vědecky můžeme klauna zkoumat jenom tak, že budeme dělat klaunská představení nebo klaunovat v nemocnici. Takže je to vlastně věda a zároveň potřebuješ mít permanentní praxi. A tak jsme skončili u klaunských skečů, kterých musíme vyrobit deset za rok pro Divadlo Bolka Polívky (skeče jsou uváděny v rámci tzv. Re-kabaretu, pozn. red.), takže vlastně permanentně zkoušíme. To nás nutí, abychom studovali ostatní klauny, studovali komedii, studovali, jak vystupovat před dospělým publikem, jak se neopakovat. A je to zvláštní – asi to znáš ze Squadry Sua –, že mezi našimi charaktery je obrovská propast v tom, jak vnímáme svět. A to věčné škorpení… My se s Míšou máme rádi, ale zároveň jsme na sebe furt naštvaní. Tohle když si vezmeš: Tak žije on klaunský život? Žiju já klaunský život? A tohle naše škorpení a permanentní nespokojenost s charakterem toho druhého nás zároveň spojují a zároveň nám umožňují existovat spolu jako klauni. Nevím, co on vykládá o mně v rozhovorech… (smích), ale pracuji s ním strašně rád. Vždycky se na to těším, protože mám pocit, že jsem fakt stejní v tom, že nás baví klaunství, že jsme se v klaunství našli. Že ani jeden nejsme typický herec, ani jeden typický „něco jiného“, ale klaunství je naše řemeslo, které jsme díky Garymu a díky Zdravotnímu klaunovi našli. A vlastně i to tápání do té doby „na co se hodím v životě“ se tady nějak spojilo.

Když jsme se dostali zpátky ke Zdravotním klaunům, zeptám se, jaký je rozdíl mezi zdravotním, cirkusovým a divadelním klaunem.

Možná i v publiku. Zdravotní klaun většinou má, alespoň co zažívám, v publiku víc dětí. Je to publikum menší, jsou to menší prostory, když chodíme z pokoje na pokoj, což znamená, že je to osobnější a mnohem víc šité na míru. A nutí to člověka ještě víc být s publikem. A myslím si, že to je úplně to hlavní, že jsi maximálně s  publikem a čteš každou jeho reakci. Když jsem onehdy šel z nemocnice, tak jsem si říkal, že stejně nejsilnější divadelní zážitky mám právě z nemocnice, kde je člověk zbavený ambicí něco někomu dokazovat, dělat kariéru. Že se fakt ponoříš do toho, co publikum chce, a vlastně mu uděláš zakázku. A hledáš, hledáš, urputně hledáš, pečlivě hledáš cestu k smíchu a k tomu, co dané publikum – děcka, rodiče, sestry – v daný moment potřebuje. A to je zároveň to nejvíc pomíjivé, co může být… Vlastně jsem neviděl, nebo jen málokdy, klauniádu Zdravotního klauna natočenou tak, aby fungovala stejně, jak fungovala v tom daném čase. Takže to je úplně maximálně pomíjivá věc a zároveň je to ten zážitek nejautentičtější a nejsilnější, protože se ti kolikrát podaří přetočit situaci, podaří se ti přetočit atmosféru, protože to jde. Fakt to jde. Mockrát jsme to zažili. A to je na tom to nejkrásnější. Že třeba přijdeš na pokoj, kde je deprese, a odcházíš a zní smích. A to je něco, o čem se ti ani nesnilo. Zároveň normální divadlo, protože potřebuje, aby si lidi kupovali vstupenky, tak bere to publikum větší. A to už se najednou nemusíš vždycky trefit všem do vkusu. Takže aspoň tak jak to děláme my s Míšou, tak v divadle je to víc nazkoušené, a vzniká problém, jak zůstat autentický, když jsi nazkoušený. Zároveň to musíš mít nějak připravené, protože… improvizační divadlo takhle sice funguje, ale mám pocit, že pro divadelní publikum musejí mít věci rámec a musejí být víc nazkoušené. Člověk si z nich tak může sem tam vystoupit.

Nechybí ti v nemocnici právě to ocenění? To, že ti někdo na konci zatleská a napíše o tobě recenzi, nebo tě poplácá po rameni?

Pro mě je to vlastně očistné. Protože hodně bojuji s ambicemi, s hodnocením, s kritikou, jestli člověk dostatečně pobavil. A vzdát se na chvíli toho, že člověk potřebuje ocenění velkého světa, je pro mě hrozně očistné. Vlastně úleva. V nemocnici je to spíš jiné – že se ti někdy nepodaří pokoj, nebo se netrefíš dítěti do nálady… Bolí to jinak. Člověk má pocit, že mohl někoho rozesmát a nenašel cestu. Někdy to trošku bolí, ale řekl bych, že je to bolest, která směřuje k reflexi, jak to příště udělat jinak. Ale co se týká chyb na divadle, mám pocit, že je zbytečné, když se tím člověk trápí. Mým přáním je vzdát se ambicí a touhy po ocenění. Nemocnice je tím pádem v tomhle opravdu očistná.

Je vždycky důležité rozesmát?

Není.

A co tedy klaun dělá jiného? Když se publikum nesměje, jaký je jeho přínos?

Já nevím, jestli se klaun dá nazvat pomáhající profese… Někdy je ta zakázka jiná. Někdy na pokoji zjistíš, že zakázka od diváka je jiná, než chtít být pobaven. Někdy ta zakázka je: „Chci si povykládat.“ Někdy ta zakázka je: „Chci si někoho poslechnout.“ Někdy ta zakázka je: „Chci někoho vidět.“ A někdy ta zakázka je: „Chci jen s někým být na pokoji.“ Jsou oddělení – třeba psychiatrie nebo i geriatrie –, kde cítím, že poptávka je po něčem jiném. Že smích není na prvním místě. A nemyslím si, že bychom pak simulovali roli psychologa nebo sociálního pracovníka. Protože klaun přeci jen poslouchá jinačíma ušima, existuje s člověkem jinačím způsobem, takže si myslím, že to není simulování, je to zostření. Třeba na geriatrii bych to nazval ostré poslouchání nebo vedené poslouchání. Nasloucháš aktivně a reaguješ. To je ale myslím opravdu role konkrétně klauna zdravotního.

Protože v divadle je klaun, kterému se nikdo nesměje…

…který naslouchá, poslouchá, co mu lidi řeknou…

…trošku problém. Když jsi začal dělat tuhle práci, změnil se tvůj pohled na nemocnice nebo na nemoci?

O zdravotním klaunovi jsem slyšel opravdu hodně. Znám Janu Kučerovou, znal jsem Petra Jarčevského, Honzu Kyncla… Vždycky jsem si říkal: Chtěl bych to dělat, ale jsou místa, která bych neustál. Příchodem do nemocnice jsem ale zjistil, že to je „ustatelné“, že jsou to místa, kde funguje život dál. Tenhle pohled na nemocnici se týká asi onkologie, psychiatrie, geriatrie, pečovatelských domů – oddělení, kde je nemoc dlouhodobější, je spojena s větším utrpením, zásahem do rodiny… Z toho jsem měl třeba obavu, jak to budu zvládat já jako Ondra. A opakovaným setkáváním se s tím vidíš, že život jde dál, a že i tam všechno funguje jak kdyby normálně, nebo tak normálně, jak je to možné. Že se všichni snaží fungovat tak, aby to zvládli co nejlépe, aby to nějak ustáli. Takže ta moje obava, že to nezvládnu, se rozplynula.

A s ní možná i pocit, že klaun je někdo, kdo tam jde hrozně obětavě pomáhat a dobrovolně trpět, protože v tomhle směru je naopak jemu pomoženo k nějakému zdravějšímu pohledu na podobné situace?

Ten omyl, že klaun se obětovává, trpí, že v nemocnici podléhá depresím, to je velká mýlka, která je se zdravotním klaunem spojená. Možná by to chtělo v tomhle směru nějakou osvětu, že klaun se v nemocnici baví, existuje, zažívá krásná setkání. To je to, co tě obohacuje – setkání, která jsou báječná, i když je to nemocnice. Jsou tak báječná, jak je to jen možné.

Jsi zapojený i do projektů, které nejsou omezeny na nemocniční pokoje a chodby. Děláš Cirkus Paciento, Přezůvky a Kutálku. Je mezi těmi projekty některý, který tě z nějakého důvodu oslovuje víc než ostatní?

Kutálka je pozoruhodná tím, že je to celé o hudbě a byla to moje první zkušenost s klaunským nazkoušeným představením. Je to pro postižené děti a skoro bych to popsal jako klaunský minimalismus. Čím míň toho děláš, tím je to lepší, jsou i jiné reakce. Jde tam o hledání a v tom je to zajímavé. A je to hudební, takže se tam hodně hraje, což je krásné. Přezůvky jsou projekt, který musím opravdu vždycky rozdýchávat včetně přípravy. Když Míla (Milena Malá, manažerka klaunských programů, pozn. red.) zavolá, že budou Přezůvky, tak neřeknu: Jó, jedem na Přezůvky! Musím se na to opravdu připravit psychicky. Těžší je to předtím, ale pak, jak už člověk překročí práh a začne tam fungovat, tak zase zjistíš, že je to víc… to je právě těžké, jak to říct… víc obyčejné, nebo víc živé, víc normální, než jak tvoje představa předjímá. Ale před Přezůvkami vždycky cítím napětí, jak to ustojíme. Je to přeci jen návštěva v rodině, dost často jsou ty děti už dlouhodoběji nemocné, takže nevíš, co se bude odehrávat, vlastně nevíš nic. My si sice máme nějakou strukturu, ale v tomhle je to daleko silnější. Tady se musím fakt přiznat, že mívám před Přezůvkami strach.

Cirkus Paciento?

Cirkusy mě baví tím, že hledáš, v čem můžou děti, které jsou třeba po nemoci nebo jsou nemocné, vyniknout. Všechno kolem je super, ale když se nám podaří najít něco, v čem děcko na pódiu fakt vynikne a zazáří, tak je splněno. To je pro mě gró toho cirkusu. Vždycky hledáš, v čem děcko může zprostředkovat umělecký zážitek ostatním.

Mluvil jsi v souvislosti s Kutálkou o hudbě. Ty jsi mimo jiné hudebník. Jak důležitá je pro zdravotního klauna hudební průprava? Jak moc ji využije?

Hudbu používám hodně a nevím, jestli je to pro mě handicap nebo deviza. Když nevím, tak řeším všechno hudbou. Hudba je mnohem rychlejší měnič nálady, takže já si to vlastně někdy hudbou ulehčuji. Můžeš přijít, složit pro člověka písničku, a když máš hudební průpravu, tak to zahraješ hezky. Navíc od člověka, který je klaun, a který působí hloupě, by to nikdo nečekal. Takže tam je i moment překvapení. Mně hudba usnadňuje pobyt na pokoji, ale zároveň si vždycky říkám: Dneska si to nebudu ulehčovat hudbou. Protože hudba ne vždycky rozesměje. Někdy jenom potěší.

Taky jsi vystudovaný dramaturg. Jak se dá dramaturgovat přítomnost klaunů na pokoji, která je do značné míry improvizovaná?

To bychom museli začít u toho, co je vlastně funkce dramaturga pro klauna, pokud něco takového existuje. Díky tomu, že jsem to na škole vystudoval, si hlídám jednotnou linku příběhu na jednom pokoji. To znamená, že se opravdu snažím pochopit, co je hlavní příběh, co je hlavní problém, a kolem toho tančím, nebo se snažím tančit se svým partnerem. Ze školy vím, že je dobré moc neodbíhat, nedělat epizody, nebýt nejasný, nezašumlovat to tisíci hrami. Snažím se tedy přijít na to, co je hlavní myšlenka, a tu držet. To mi možná dalo řemeslo dramaturga pro klaunskou práci: že se snažím vyhmátnout to podstatné, stejně jako to člověk hledá v divadelní hře. Říká se, že někde v  divadelní hře je napsaná věta, která je její vrchol, a tak se snažím přijít na to, která věta nebo čin je vrcholem na nemocničním pokoji. Ale protože jsem takový, jaký jsem, tak chci někdy kolem toho vrcholu tančit moc a jsem na tom pokoji dlouho.

Na tom pokoji jste dva. Je to výhoda, nebo komplikace, nebo oboje?

Myslím, že je dobré zkusit si obojí – sólo i duet. Jít sám na pokoj, jít poprvé sám do nemocnice, bez dvojice, tak to je rituál, iniciace. Když to člověk jednou zvládne sám, tak si může říct: Zase jsem kousek blíž klaunské dospělosti. Vyzkoušíš si spoustu věcí a nemusíš se ladit na partnera. Máš to opravdu ve svých rukách. Zatímco když jdeš s partnerem, je potřeba být spolu, naladit se, zapomenout třeba i na nějaké svoje nesváry, kterých ovšem není moc a systematicky je v klaunovi ošetřujeme. Mít partnera je ale bezvadné, protože třeba jenom hrát ten vztah mezi vámi je dokonalé – užít si to, že se člověk nemusí tak strachovat, co udělá, a že když bude mít zajímavý vztah s partnerem, bude už to samo hrát. Protože všechny situace jsou vlastně hlavně o vztazích, to je to, co nás zajímá na příbězích – jakým způsobem se popereme s těmi komplikovanými vztahy.

Ty taky učíš – kde a co?

Učím na JAMU a učím Divadlo utlačovaných – u nás se to tedy jmenuje Divadlo fórum, což je část Divadla utlačovaných. Učím tvorbu scénáře a dramaturgicko-divadelní seminář. Ale učím na ateliéru Divadlo a výchova, což jsou vlastně lidé, kteří pracují s amatéry a s dramatickými kroužky, takže to má jistá specifika. Vyžaduje to také určité jiné kompetence, než jen ovládat dobře divadelní věci. Pak sem tam dělám ještě různé workshopy, něco o hudbě, něco právě o divadle a výchově, něco o psaní a podobně.

Ovlivňují se nějak vzájemně tyto práce s tvou prací klaunskou?

Myslím, že mi to pomohlo v klidu vystupovat před lidmi. Teď nevím, jestli mi pomohl víc klaun, aby se mi dobře učilo, nebo to, že učím, aby se mi lépe klaunovalo. Také být před lidmi a sledovat, kdy se ještě baví, kdy už se nebaví a je potřeba změnit směr, jak lidi zapojit… Takže se to navzájem pořád ovlivňuje a nějakým způsobem jedno pomáhá druhému. A ještě je na tom zajímavé, že role vysokoškolského pedagoga funguje s publikem, které je tam dobrovolně a svobodně. Což je stejné i v klaunovi, že se nevnucuješ a nelpíš na tom, aby tě publikum přijalo. Když tě nechce, tak i couváš… Být v pohodě, když tě někdo nechce.

Jsi také otec, brzy dvojnásobný (nyní již skutečně dvojnásobný, pozn.red.), změnilo to nějak tvůj vztah k práci?

Mnohem svobodněji a lépe se mi klaunuje pro miminka. Pokoj s miminkem, kde není maminka, to jsem si vždycky říkal: Teď fakt nevím. Nerozbrečím ho? Jak mám jít blízko? Tyhle malé děti do jednoho roku pro mě vždycky byly tajemství, záhada. A teď, když vidím, jak Zina prudce mění nálady, jak to, že brečí, nemusí znamenat jenom tragédii, a zároveň to, že se směje, nemusí znamenat žádnou výhru, tak to mě nějak uvolnilo ve vztahu k těmhle malým dětem. Za prvé si to tak neberu a zároveň jsem našel spoustu her, které maličké děti baví. Protože se Zinou si pořád hrajeme. Co s tím malým dítětem chceš dělat kromě přebalování a krmení? Tak třiadvacet zbylých hodin je hra. Nebo pro ni práce, pro mě hra.

V Brně pracuješ, studoval jsi, žiješ nedaleko, hraješ tam v divadle. Čím je pro tebe Brno důležité?

Brno je nejkrásnější město v okolí Brna… (smích) Je to zvláštní. Já jsem si nemyslel, že člověk může mít tak rád místo se vším, co má: s lidmi, s kulturním životem, s okolím, s dopravou, s nádražím… Brno je místo, které mám opravdu rád. A uvědomil jsem si to, když jsem odešel do Blanska. Ale ještě když jsem tam žil, tak jsem tušil, že to, že tam procházím, je zážitek, že ty ulice, tu atmosféru, co Brno nabízí, je něco, co cítím uvnitř sebe, a že to svým způsobem i ovlivnilo můj charakter. Je to krásné místo, a tím, jak je přiměřeně malé, tak se všichni v Brně znají, což je další výhoda. Navzájem si dohazujeme práci, spolupracujeme, ukazujeme si věci, připomínkujeme si je… Vesměs všichni známe to stejné, protože ten rybníček je skutečně menší a dá se pojmout. Nevím, jestli Praha je v tomhle směru „pojmutelná“, ale Brno se dá pojmout, můžeš vědět o všech představeních, která jsou, a můžeš se o nich s lidmi bavit. Jak se říká, klaunuje se… počkej… klaunuje se… buď dobře, špatně, nebo v Brně… nebo tak nějak se to říká, ne?

Já nevím. Co to znamená?

No že se klaunuje špatně, dobře, anebo v Brně.

Otázky pokládal Lukáš Houdek.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Current month ye@r day *