Newsletter

Tuto sezónu nás čeká ještě 6 cirkusových zastávek po celé České republice, na kterých zapojíme celkem asi 150 malých pacientů: 

• ČERVENEC - Šance Olomouc - FN Olomouc (onkologicky nemocné děti)
• ČERVENEC - FN Brno (dětská psychiatrie)
• ČERVENEC - Strom Života Nový Jičín (hospic)
• SRPEN - FN Motol v Praze (dětská psychiatrie)
• ZÁŘÍ - Hamzova léčebna Košumberk (rehabilitace)
• ZÁŘÍ - Dětská psychiatrická nemocnice Louny 

Přejeme Vám příjemné únorové dny.

Kateřina Slámová Kubešová, ředitelka

Přejeme Vám klidné lednové dny.

Kateřina Slámová Kubešová, ředitelka

jmenuji se Lucie Dlabolová a jako sestra Bláža Kotrlá navštěvuju děti už 15 let. A dnes bych vám ráda vyprávěla, jak jsem v nemocnici potkala opravdovou vílu...

Před pár týdny, když onemocněl kolega, jsem šla na návštěvu do královéhradecké nemocnice sama. Je to vždycky výzva. Klauniáda ve dvojici je většinou bezpečný prostor, v němž se opíráme jeden o druhého, humor vyvěrá ze vzájemných nedorozumění a klaunského řemesla. Jdu ale sama. Prostor se otevírá dobrodružství i setkáním.

Na neurologii je to odpoledne ticho, únava plynoucí ze změny počasí. Obleva s nízkým tlakem dokonala své. Pacienti často spí nebo odpočívají na lůžku, do smíchu jim je jenom chvílemi. Zaťukám na dveře posledního pokoje na oddělení, v pokoji je jediná drobná dívenka, říkejme jí třeba Rozárka – cosi soustředěné dělá na tabletu, asi hraje nějakou hru, kdybych nepozdravila, ani by si mě nevšimla.

Pro jistotu nechávám dveře pootevřené, kvůli pocitu bezpečí, že se s ní nezavírá na pokoji kdosi úplně neznámý. Ticho je tak husté, že kdyby proletěl motýl, znělo by to jako vrtulník. Pokouším se o seznámení, coby Bláža Kotrlá jsem ale nešikovná, nemůžu se trefit k Rozárčině posteli, jsem trdlo. Rozárka se zájmem odloží tablet.

Nemluvíme. Jen drobné nešikovnosti na mé straně, velké pozorující oči na straně druhé, místy drobné zazurčení, je to ale vůbec smích? V tom se to stane. Rozárka se protáhne. Je to ale protáhnutí tak elegantní, tak tajemné a kouzelné, že já, coby Bláža Kotrlá, ztuhnu a vytřeštím oči. Rozárka to pochopí, protáhne se víc, ještě půvabněji, skoro tančí až letí nad lůžkem. Vytřeštím oči ještě víc, zalapám po dechu. Drobný smích.

“Slečno, nezlobte se, že to říkám, ale nejste náhodou víla?” První slova, která zazněla při této návštěvě, rozříznou ticho, ale snažím se být citlivá vůči situaci. “Jsem“, odpoví holčička s vědomím zázraku, který se právě odehrál. Konečně někdo pochopil, že je víla. Zůstáváme u šepotu, seznámíme jejího plyšáka s mým, nakonec se ukloním s drobným pukrle, jak se sluší na člověka při setkání s bytostí ze světa víl. Magie a okouzlení stále existují.

když jsem před 25 lety zakládal organizaci Zdravotní klaun, věřil jsem, že práce klaunů má velkou moc.

 ...A občas může přinést i zázraky, jak se dozvíte v mém příběhu.

NÁVŠTĚVA, NA KTEROU UŽ JE MOŽNÁ POZDĚ 

 „A máme tu ještě Martinu, ale ta už je v poslední fázi nemoci. Už ani nevidí a navštívit ji bude asi zbytečné,“ říká mi doktor na dětské onkologii. „Ale když chcete, zkuste to,“ dodává bez stopy nedůvěry. Práci Zdravotního klauna zná velmi dobře.

Jdu na to. Martinu si nechávám na konec. Její pokoj je uprostřed chodby, takže během návštěvy několikrát projdu kolem. Přemýšlím, co pro ni udělat. Když nevidí, založím všechno na zvuku. Nevidomé pacienty jsem předtím navštívil už mnohokrát.

Uplynulo několik hodin. Zbývá poslední pokoj. Jemně klepu. Bez odezvy. Pootevřu dveře: „Smím dál?“ Martinina maminka sedí na židli vedle postele, prsty jí nervózně hrají, velké kruhy pod očima prozrazují, že dlouho nespala. Její dcera umírá. Martina, devítiletá, hubená, křehká dívenka bez vlasů leží na zádech a slepě zírá do stropu.

MARTINA SE USMÍVÁ A MÁMINO PŘEKVAPENÍ STŘÍDÁ ÚŽAS

Představuju se svým klaunským hlasem a pískáním napodobuju pípaní malého ptáčka. „Ty máš pod postelí ptáčka?“ ptám se. Martina se mírně usměje. Maminka se na mě s překvapením obrátí. Sahám pod postel a zatleskám přitom prsty jedné ruky o dlaň té druhé. „Mám ho!“ volám. „Chceš si ho poslechnout?“

Martina se usmívá a aby potvrdila svůj zájem, dodá: „Mhm.“ Oba víme, že je to hra. Z celého pokoje je nejvíc překvapená její máma, která pořád ještě nechápe, co se děje. Musí pro ni být těžké vymanit se ze sklíčenosti dorážející ze všech stran.
Přikládám dlaně svírající „ptáčka“ k Martinině uchu a skláním se až k ní, abych přidal zapípání. Martinin úsměv je teď ještě větší. „Co s ním mám udělat?“ ptám se, „pustit ho z okna?“ Pauza na reakci. „Možná bych ti ho měl prostě vrátit pod postel, abys tu měla kamaráda…“ Otázka, na kterou Martina odpoví souhlasně a zahihňá se. Mámino překvapení střídá úžas.

Zahraju vracení ptáčka zpátky pod postel a přidám ještě trochu ptačího zpěvu na závěr celé hry. Beru hned do rukou ukulele a zpívám o ptáčkovi, který bydlí pod postelí, a zapojuji do textu Martinino jméno, aby byla písnička patřičně aktuální.

Teď už se Martina směje nahlas a její maminka se usmívat začíná. Písnička končí, já ještě hraju dál pár melodií, pak se loučím a pomalu se sunu ze dveří. Martinina máma vybíhá za mnou, děkuje a snaží se mi dát peníze. Ale já mám největší odměnu, kterou jsem mohl dostat – jejich smích. Peníze samozřejmě odmítnu. Martinina maminka mě drží za ruku a několikrát děkuje. Sám nevím, jestli ta návštěva byla pro Martinu nebo spíš pro její maminku. Nejspíš pro obě.

MLUVÍM S LÉKAŘEM A V OČÍCH CÍTÍM SLZY 

Několik dní nato se vracím, když v chodbě narazím na známého doktora. „Vzpomínáte si na Martinu ze čtyřky?“ ptá se. No samozřejmě! Smutně čekám, že uslyším, co jsem už slyšel tolikrát. Na tohle si, stejně jako lékaři a sestřičky, nikdy nezvyknu. Marnost, ztráta snů a možností. Těžko si představit něco smutnějšího. „Po vaší návštěvě,“ říká doktor, „se Martina zlepšila – byl to obrat o 180 stupňů. Vrátil se jí zrak a všechny ostatní tělesné funkce byly v pořádku. Poslali jsme ji domů!“

Můj mozek je jako na horské dráze. Martina neumřela! Je jednou z těch, kdo se z toho dostal. V očích cítím slzy. Vím, že lékaři tomu říkají spontánní remise. Mně to ale připadá spíš jako malý zázrak a až si dneska večer lehnu do postele a budu koukat do stropu, uslyším, jak si pod ní prozpěvují ptáčci.

jmenuji se Karel Prais, klaunským jménem doktor Dudel, a jako jeden z prvních Zdravotních klaunů navštěvuji děti už od roku 2001. Za těch 25 let jsem zažil mnoho veselých i smutných příběhů, ale tenhle mi utkvěl v paměti, ačkoliv se stal už před řadou let. 

„Ahoj Karle, mám na tebe prosbu,“ ozval se jednoho dne v telefonu Gary Edwards. „Jakou?“ „Mohl bys odehrát klauniádu v nemocnici v Banské Bystrici?“ Souhlasil jsem, dohodli jsme si datum a já se začal těšit na výpravu k sousedům. Nadešel den D, sbalil jsem si věci a vyrazil.

Před nemocnicí na mě čekala sestřička Maria, která mě měla na starost. Vše krásně klapalo a vypadalo to na běžnou klauniádu. Maria chtěla využít toho, že jsem přijel, a tak mě vedla i na oddělení, která nebyla vysloveně dětská, a dětí zde bylo méně. 

Tak jsem se dostal i na chirurgii, kde Maria pronesla: „Jdeme ještě na jeden pokoj. Teď uvidíš takovou naši výjimečnou rodinu.“ „V čem je výjimečná?“ zeptal jsem se. „Uvidíš,“ odpověděla a než jsme došli na další misi, vše mi vysvětlila: „V pokoji je Maťo, osmiletý chlapec, který má leukémii. Je tam s ním maminka, které diagnostikovali rakovinu, a protože toho bylo moc, tatínek z toho dostal mrtvici. Leží tam všichni tři společně.“ Bylo mi jasné, že jdu do velice složité situace. 

Zaťukal jsem na dveře, vešel a uviděl krásně zabydlený pokojíček. Malý Maťo byl mým příchodem nadšený. U rodičů jsem postřehl sotva viditelné oddechnutí, že Maťa někdo na chvíli zabaví místo nich. Začal jsem si „hrát“ s vrzajícími dveřmi, seznamoval se se všemi obyvateli pokoje včetně plyšáků, pletl jejich jména a Maťo se tím skvěle bavil. Nakonec mě začal sám plést, což u něho vyvolávalo bouři smíchu a tak to ještě nějakou chvíli pokračovalo. Pak jsem otevřel svůj tajuplný kufr, vytahoval rekvizity a Maťo byl u vytržení. To už tatínek s maminkou nevydrželi a přidali se k nám. Vznikla velice krásná a neobvyklá atmosféra, všichni čtyři jsme se nahlas smáli, hráli si a bavili se. Maria to od dveří sledovala. 

Když jsme po nějaké době vyšli z pokoje, řekla: „Karolko, já bych ti chtěla moc poděkovat.“ „Mně? Vždyť já jsem sem přišel jenom na chvíli, ale vy tady pracujete tak dlouho s různě těžkými případy.“ Nedala se: „Ne, opravdu, chtěla bych ti poděkovat. A víš za co? Protože tato rodinka možná nebude mít krásný zítřek, ale díky tobě měla krásný dnešek!“ Častokrát na tuto větu vzpomínám. Je to pravda. My, Zdravotní klauni, nevíme, co bude zítra, ale dnešek můžeme udělat lidem krásný.