Hospitalizace pohledem psycholožky Mgr. Zuzany Kocábové

Trávíme-li s dětmi čas v nemocnici nebo se na hospitalizaci teprve připravujeme, jistě se to nějak odrazí na jejcih i naší psychice.
S případnými otázkami, obavami či pocitem nejistoty nám může poradit odborník - psycholog. Primářce Oddělení klinické psychologie v pražské Fakutlní nemocnici Motol jsme položili šest otázek. 

Nakolik je přítomnost rodiče u hospitalizovaného dítěte důležitá?

Ve většině případů představují rodiče pro děti velmi dlležitý zdroj podpory, ať už jsou s dítětem hospitalizovaní, nebo docházejí na návštěvy. Zejména pro mladší děti představuje pobyt v neznámém prostředí, s nenámými lidmi a v režimu,
na který nejsou zvyklé, velkou zátěž, a pomůže, když mají někoho známého
u sebe jako podporu. 

Jak sám sebe a své dítě připravit na hospitalizaci?

Asi se nedá předpokládat, že někdo půjde do nemocnice s velkým nadšením. Radostně přicházejících dětí a rodičů je spíše méně. Obvyklou reakcí je nejistota a obavy - ze zákroku nebo z výsledku vyšetření. Pomůže však, když všichni zúčastnění rozumí tomu, proč je hospitalizace důležitá,
a rodiče jsou schopni dítěti úměrně jeho věku tyto důvody vysvětlit. Rodiče by neměli dítěti lhát a slibovat v dobré víře něco, o čem vědí, že je nereálné. Vhodnější je dítě ujistit, že budou s ním a podpoří ho. Vyplatí se také nezapomenout na oblíbenou hračku nebo na něco, co dítěti pomůže pobyt v rámci možností zpříjemnit. U starších dětí je významný i kontakt s kamarády, což dost usnadní rozvoj internetu. Rodiče by také neměli zapomenout na sebe a měli by se zamyslet, co může hospitalizaci usnadnit jim. Může to být kontakt s partnerem nebo notebook.

Lze během hospitalizace požádat o návštěvu psychologa?

Ano. Prostřednictvím ošetřujícího lékaře může rodič požádat o zprostředkování kontaktu s psychologem nejen pro dítě, ale i pro sebe, Na některých odděleních působí psychologové jako stabilní součást týmu, na jiná dokázáme na vyžádání lékaře konziliárně. Je však možné, že dostupnost psychologické péče se bude
v rámci jednotlivých nemocnic lišit. 

Jak může rodič u svého dítěte omezit strach z lékařského prostředí?

Jak jsem již zmínila, hlavně omezit vlastní strach. Také je žádnoucí děti lékařem nestrašit. Například věta „Pokud budeš zlobit, přijde pan doktor
a dá ti injekci” se v dlouhodobém horizontu dost neosvědčuje.

Existuje návod, jak se vypořádat s pocitem bezmoci, když dítě během zákroku či léčby trpí?

Stoprocentně ochránit někoho blízkého před těžkostmi a bolestí, ať ať už
v nemocnici nebo mimo ní, opravdu nelze. Pak se často cítíme bezmocní. Ale při hospitalizaci nebo vyšetření má každý zúčastnění svůj nezastupitelný „úkol”.
U rodičů je to emoční podpora. Rodič nemusí být přítomen stále, ale musí „být”.
V tomto ohledu hraje nezastupitelnou roli, v níž ho nemůže nikdo nahradit. A to není zrovna málo. Co se samotných dětí týká, doporučuje se co nejvíce je zapojit. Dítě si těžko samo udělá endoskopii nebo odebere krev, ale některé se dokážou dobře zapojit například do přípravy na odběry nebo do ošetření po nich. Velmi však zleží na konkrétní situaci. K uvolnění napětí a zmírnění úzkosti
před zákrokem dobře pomáhá i odvedení pozornosti. V tomto kontextu se
u řady dětí skvěle uplatní právě klauni, jejichž přítomnost na pokoji nelze přehlédnout a k odvedení pozornosti poslouží báječně. 

Jak s dětmi mluvit o plánovaném vyšetření, kontrole, když lze předpokládat, že se zákrok neobejde o bolesti?

Důležité je nelhat a neslibovat, že se vše obejde bez bolesti. Ujistit dítě, že zákrok půjde zvládnout a že to podle nich dokáže. A hlavně uklidnit sebe. Nebi se o tom alespoň pokusit, ač je to někdy těžké. Ale pokud děti vidí dospělého propadajícího panice při pohledu na jehlu, tak jen těžko můžeme očekávat, že zvládne odběr krve v klidu.