NOVÝ PROGRAM ǀ Zdravotní klauni na dětské pohotovosti
Zdravotní klauni navštěvují děti na nejrůznějších specializovaných odděleních. Od března mezi ně nově patří i dětská lékařská pohotovost v Brně, kam klauni začali chodit na žádost nemocnice. Klaunská služba na dětské pohotovosti je určena vystrašeným, akutně nemocným dětem, které přijíždějí spolu se svými stejně vystresovanými rodiči do nemocnice až navečer, protože do rána už nemůžou vydržet.
Přes veškerou snahu ošetřujícího personálu na pohotovosti často nastávají chvíle dlouhého čekání, pláče a napětí. Právě tehdy hraje přítomnost klaunů velkou roli, což potvrzuje vrchní sestra ambulantní části, Milada Jakl Jamborová: „Návštěvy Zdravotních klaunů se staly nedílnou součástí naší práce. Děti přicházejí s akutním onemocněním či úrazem nebo jsou přivezeny záchrannou službou, takže jsou ony i jejich rodiče pod velkým psychickým tlakem. V těchto případech to byla sestra, kdo musel situaci urovnat a zvládnout, a ještě k tomu plnit odborné výkony. Klauni tuto roli plně převzali s přehledem a profesionalitou.“
Díky letité praxi na mnoha dětských odděleních, včetně onkologie, JIP, či ARO, zvládají Zdravotní klauni i ty nejnáročnější momenty. „Byla jsem svědkem mnoha situací, kdy jsem nechápala, s jakou lehkostí dokážou zaujmouti dítě s bolestmi, vysokými teplotami, zlomenou končetinou, bolestivým ouškem – odlehčit situaci a zkrátit čas v čekárnách. Vše v jedné osobě, v plném nasazení celé odpoledne“, doplňuje Milada Jakl Jamborová.
Na lékařské pohotovosti o dětské pacienty pečuje čtyřčlenný, speciálně vyškolený klaunský tým, jehož členové se v návštěvách střídají. „Na pohotovosti se pohybujeme v čekárně, mezi vyšetřovnami, ve frontě u centrální evidence, prostě všude pouštíme čerstvý vítr do atmosféry zhutněné strachem a bolestí. Doprovodíme pacienta na vyšetření, a než se z něj vrátí, věnujeme se dalším, nově příchozím či dlouho čekajícím dětem“, vysvětluje Zdravotní klaunka, Jana Geierová.
Čtvrteční odpoledne na pohotovosti v DFN Brno. Šestiletá holčička sedí mezi mámou a tátou, slzy se jí tiše koulí po tvářích. Bolí jí bříško, je celá utrápená, bojí se.
Z mé kouzelné tašky vylétává cvičená sova - maňásek. Taky se zatím jako holčička trochu bojí a stydí, ale pomalu ji přemluvím, aby ukázala, co jsme spolu natrénovaly. Na povel umí zamávat!!! Zrovna dnes se jí to ale jako naschvál vůbec nedaří a jen sedí. Začnu sovu před rodinou omlouvat, ale zrovna, když se nekoukám, sova konečně holčičce mává! Ta mi to nadšeně sděluje. Ráda bych to taky viděla, ale potvůrka sova začne mávat vždycky, když koukám jinam. Holčička se směje, volá na mě „teď mává, TEDˇ!!!“ a její bolest a strach pozvolna ustupují. Rodiče se taky uvolňují a jsou překvapení, že se jejich nedávný „uzlíček neštěstí“ tak vesele směje.
To odpoledne pak holčičku, a mnoho dalších takových „uzlíčků“ navštívím ještě mockrát. Někdy to může trvat i pár hodin, než absolvují na pohotovosti všechna nutná vyšetření, zvlášť když do čekárny přijíždějí nové akutní případy. Ve větší míře se tu objevují pocity strachu, bolesti, úzkosti, bezmoci, netrpělivosti, podráždění a napětí. A zároveň se tu dnes více než jindy objevují naše „malé klaunské zázraky“, jak s kolegy klauny říkáme chvílím, kdy se podaří nějaký takový těžký stav zmírnit a proměnit slzy v úsměv či smích.
