Reportáž ze slovensko-ukrajinských hranic, kam Zdravotní klauni dovezli smích a radost
Naši Zdravotní klauni, Helena a Martin, vyrazili v pátek večer vlakem z Prahy do Ubľy, na nejsevernější hraniční přechod Slovenska s Ukrajinou, aby předali smích a radost lidem, hlavně dětem, prchajícím před válečným konfliktem. Strávili víkend v záchytném centru v Ubľe společně s našimi slovenskými kolegy.
Přinášíme vám autentickou výpověď, jak to na místě vypadalo a proč je právě přítomnost Zdravotních klaunů na těchto místech tak důležitá.
Vesnička Ubľa na Slovensku nedaleko hranic s Ukrajinou, kulturní dům a stanové městečko jako záchytné centrum. Na místě dobrovolníci, hasiči, záchranka, policie, Člověk v tísni a další charitativní organizace… a také Zdravotní klauni ze Slovenska a z Čech.
Auta a autobusy sem svážejí lidi od hranic, ptají se, zapisují, kdo kam jede. Většina uprchlíků jsou maminky a babičky s dětmi, mladé ženy. Všichni jsou unavení, vyčerpaní, smutní. V záchytném centru si mohou vydechnout, najíst se, odpočinout si, a pak pokračují v cestě.
V sále kulturního domu posedává a polehává na armádních lehátkách a matracích asi sto lidí, někteří spí. Okolo se batolí a hrají si děti. Lidé jsou skromní, vděční za vlídné slovo, čaj, deku, polévku. Za vše děkují. Je tam mnoho dobrovolníků, mezi nimi i hodně Čechů, vše je velmi dobře zorganizované. Dobrovolníci organizují odvoz, roznášejí jídlo a pití, malují si s dětmi, řeší co kdo potřebuje, pro těžší situace je přítomna psycholožka.
Když vidíme, že vše klape a o všechny příchozí je postaráno, jsme na “ty naše krajiny” moc pyšní.
Z nejhoršího se tu lidé otřepou a pokračují dál. Jejich pobyt tady se počítá na hodiny, někdo přespí přes noc, ale déle než 24 hodin tu lidé nezůstávají.
Ve vzduchu je cítit zoufalství, únava a smutek, ti lidé mají rodiny pořád někde na Ukrajině, včetně otců, manželů, bratrů…a před nimi je cesta kdoví kam. Dobrovolníci i profesionálové jsou vyčerpaní, unavení, skoro nespí. Uprchlíci přicházejí 24 hodin denně, pracuje se nonstop.
Slovenští kolegové jsou v táboře domluveni, že budeme klaunovat v podvečer a večer, kdy je atmosféra nejtíživější. Ustane veškeré dění, padne tma. Začínali jsme kolem páté odpolední a končili v půl desáté večer.
Děti mají velkou potřebu něčeho hravého a oba jsme viděli, jak moc je tam klaun potřeba. Každý úsměv, který se objeví, každé zasmání. A dokonce hlasitý smích, když se nám podařilo v rámci možností rozehrát klauniádu, se šíří z dětí na dospělé a na chvíli mění, relativizuje tu absurdní zoufalou situaci. Na chvilku se ozve normální šťastný svět.
Helena: „Byla jsem překvapená, tedy vlastně vždy znovu mě to překvapí, jak je klaun magická osoba, která přijde a najednou může k lidem emočně přistupovat s otevřenou lidskostí. A ti lidé nás k sobě nechají přijít, protože jsme prostě z jiného světa, je to úplně jiná realita.
Hudba a klauni a děti, které se začnou smát... Přijde moment, kdy se všichni kolem na chvíli otočí, zastaví, včetně dobrovolníků, policistů, hasičů. Je to chvilinka, ale je to vzácná a léčivá chvilinka.”
Hráli jsme cíleně i pro fantastické, statečné a vyčerpané dobrovolníky, posílali si nás jako dáreček: „Ještě zajděte za tímhle, on na tom není dobře”. Smutek a bezmoc tam padají na každého.
Psycholožky, které na místě byly, nám říkaly, že by nás tady potřebovaly pořád. Naše přítomnost byla přínosná také v tom, že nás při hře s dětmi pozorovaly a viděly, jak reagují, je to pro ně zdroj informací, v jakém stavu lidé jsou.
Od nás klaunů to vyžadovalo opravdu hodně citlivou práci. Člověk se proplétá mezi lehátky…. Vždycky jsme se u někoho zastavili, zaklaunovali mu nebo jen pozdravili. S dětmi jsme zkoušeli i cirkusové věci – házení kroužků, šátky, bublinky a hlavně muziku. Povedlo se nám rozesmát i nějaké teenagery, to je velmi vzácné. Není nad schody, co klaun prostě nedokáže vyjít. Děcka se tam smála společně s maminkami a babičkami.
Martin: „Atmosféra tam byl složitá na nějaké velké chechtání se, lidé mají silný negativní prožitek a klaun musí být citlivý, opatrně našlapovat. Byli jsme rádi, že jsme s některými navázali vztah a naše přítomnost tam pak byla výrazná a krásná.“
Co říci závěrem? Je to strašlivá situace. Na hranice přichází nekončící řeka lidí, která tam bude protékat možná ještě další měsíce. Náš úkol byl těžký, ale strašně moc potřebný.
Jsme moc rádi, že jsme tam mohli být a trochu pomoci. Doufáme, že se tam brzy vrátíme. Kde je smích, je i naděje.
Helena a Martin
