„Čeká na nové plíce. Je tu v podstatě pořád. Bude dobré, když ho pobavíte, ale vezměte si, prosím, roušky,“ dozvídáme se na sesterně informace o dospívajícím chlapci v nemocnici v Uherském Hradišti.
Nasazuju si roušku a až na ni typický klaunský nos. Člověk si světle zelenou rouškou zakryje vlastně celou dolní půlku obličeje, a tak z vaší tváře vyniknou zejména oči. Je to, jako byste si nasadili zlodějský šátek a chystali se vykrást banku. (Kvůli pandemii koronaviru si to jistě umíme představit úplně všichni. Náš příběh je trochu starší.)
Vcházíme do pokoje, kde je úplné ticho. U stolu sedí světlovlasý kluk, má také roušku přes ústa, listuje tlustou knihou. Těžko odhaduju věk, tipuju kolem patnácti, šestnácti let. Nebo je mu míň? Hledíme na sebe navzájem přes roušky, které ještě víc zvýrazňují naše oči. Jeho jsou tmavě modré, doširoka otevřené.
S kolegou vycházíme z atmosféry tajemna a neznáma. Začínáme proto rozehrávat hru na lupiče, když už máme všichni tři stejné roušky na obličeji. Představujeme se jako jeho parťáci, kamarádi z lupičské bandy. Chválíme jeho dobré maskování a ptáme se na krycí jméno. Chlapec bez zaváhání vymýšlí tajné jméno, přistupuje na naši hru o lupičích velmi ochotně a svižně. Skvělé!
Společně domlouváme tajné gesto pro naše akce, které se nesmí nikdo dozvědět. Je to zábava, vidíme mu to na očích. A zábava je to i pro nás s kolegou.
Naše krátké a opravdu velmi intenzivní setkání postupně končí. Loučíme se a mizíme velice nenápadně, tedy, ehm, až na pár zaškobrtnutí, z pokoje. Profesionální lupiči, kteří nedokážou vylézt ze dveří? Takové „vykročení“ ze hry je srandovní.
Asi po hodině se s naším komplicem potkáváme na chodbě. Ihned si bereme roušky a zdravíme se smluveným gestem. Je vidět, jak se našemu parťákovi zablýskne šibalsky v tmavě modrých očích, takový tajný úsměv.
Po několika měsících se znovu setkáváme. Naše gesto máme všichni stále v živé paměti, stejně jako obvyklé maskování. Tajná společná lupičská hra stále žije, bavíme se a společně se tomu smějeme. Jen už nemusíme mít roušky, tak se vlastně poprvé vidíme. Poprvé vidíme i hezký úsměv našeho kamaráda.
Dnes už vím, že se náš parťák dočkal transplantace a všechno dobře dopadlo.
Už se sice nevídáme, protože je konečně doma, ale občas nás v nemocnici čeká u paní učitelky v herně tajemný vzkaz. Známe už i pravé jméno našeho tajného parťáka, ale to neprozradíme. Jistě chápete, jsme prostě jedna lupičská banda, tajní parťáci, kteří za všech okolností drží při sobě. Roušku na to!
Tyto texty vznikly úpravami publikace Málé zázraky I a II. Více zde.
Ilustrační foto